Italové, Maďaři, Slováci a Češi

Italové, pak hodně dlouho nic, pak Maďaři a nakonec snad i ti Slováci a Češi. Tak nějak by vypadal žebříček nepřizpůsobivosti národů. Nepřizpůsobivosti měřenou neustálou potřebou někomu v okolí sdělovat svá, zcela nepostradatelná moudra.

Pravda, k Italům to tak nějak patří. Stejně nás ale nepřestávalo udivovat, kolik hodin dokáží strávit neustálým brebentěním. O čem si tak mohou pořád povídat? Člověk by řekl, že pro samé kecání nemohou stihnout zažít v životě nic, o čem by si pak mohli vyprávět. No možná si vyprávějí o tom, jak si minule pěkně pokecali...

Nejvýkonnější byla jedna stará matriarchální Italka. Na jeden nádech mluvila tak půl hodiny. Havajské lovkyně perel by mohly závidět. Ostatní Italové kolem se ani moc nesnažili do jejího proudu slov vstupovat. Vždy pokorně počkali, až ji nejpozději za hodinu dech došel...

Malá svatba ála Karpathos

Cestou z Olymposu zastavujeme v přímořské vesničce Messochori. Její spleť uliček slouží jako nefalšované bludiště. Popíjíme frapé v kouzelné minihospůdce s výhledem na moře. Je celá popsaná jmény hostů. Stoly, židle, květináče. Pan vrchní (co je zároveň pan domácí, jehož soukromé prostory hostům také často poslouží) si zakládá na počtu podpisů. Když jsme projevili zájem, hned přispěchal s fixkou a vyhradil nám vlastnoručně příslušné místo k našemu záznamu.

V Messochori bude dnes svatba. Což je místní událost číslo jedna. Typická svatba na Karpathosu trvá tři dny a účastní se jí sedmset osmset hostů. Když má celé hlavní město dva tisíce, tak mi není moc jasné, jak takového počtu dosáhnou. Pozvou všechny příbuzné z celého světa, všechno obyvatelstvo dvou tří vesnic okolo a možná i pár turistů. Dnešní svatba v Messochori bude malá. Jen slabých pětset svatebčanů.

Olympos

Původně byly na ostrově čtyři vesnice na pobřeží. Bylo tu bezpečno a tak lidé žili poblíž moře s dostatkem ryb a jiných jedlých potvor. Jenže pak ostrov vyplenili Arabští nájezdníci a zbytek obyvatel se ukryl do hor. Založili vesnici Olympos schovanou za hřebenem hor. Malé domečky, nalepené jeden na druhý. Původně jen nenápadně kamenné. Až dnešní doba městečko znápadněla bílými a bílomodrými nátěry. A taky sem celkem nedávno zavedla silnici. Takže po staletí separované etnikum se dostalo do centra (naštěstí zatím jen mírného) turistického ruchu. I jejich dětem zrušili místní horskou školu a vozí je denně autobusem do hlavního města.

Taverničky, kde staré babky před očima turistů připravují místní zhusta vegetariánské pokrmy, krámky s lákadly, kde pózují babky v krojích, co mluví překvapivě dobře anglicky.

Ochutnáváme výrobky místní pekárny a jdeme ulovit keš na kraji vesnice v jednom z místních přečetných větrných mlýnů. Je jich tu na hřebeni skalního masivu spoustu a to jich prý bývalo kdysi ještě víc. Vkládá se otázka, jak to bylo s tím schováváním před piráty a dobyvateli. Když schovali domy a na odiv širému světu vystrčili oplachtěná kola svých větrných mlýnů.

Saria

První den po příletu. Dneska mají být třicítky a my jedeme lodí na ostrov Saria. Je to severní soused, skoro jen protažení Karpathosu, od kterého ho oddělilo zemětřesení kdysi v mykénské době.

Loď vyjíždí z hlavního města Pigadia. Hlavní město je opravdu silný výraz. Městečko čítá prý 2000 obyvatel, ale vypadá tak na 500 maximálně. Prostě taková přístavní vesnička. Loď je jedna ze dvou výletních na Karpathosu. Byli ještě letos celkem čtyři, ale dva kapitáni na sebe vzájemně poslali policii a oba ztratili licenci.

Sedáme na příď a to se ukazuje výbornou volbou. Krásný rozhled do kraje, vítr ve vlasech a šplouchajíci vlny pod kýlem. Na spodní palubě bylo dusno, na horní přeplněno. Nejhorší to ale bylo na zádi. Tam řval a čoudil motor a k tomu se přidalo tucet náruživých kuřáků. Než cestovat na zádi, to radši plavu těch skoro 50 km na Sarii za lodí...

V cíli nás čekala kouzelná zátoka s průzračnou vodou, bílou oblázkovou pláží lemovanou prastarými cypřiši. Abychom nezůstali přízemními, stoupáme pod vedením Viktora soutěskou vzhůru nahoru do opuštěné vesnice Argos a jejího kostelíka na kopci nad zátokou. Viktor střídá výklad ve slovenštině a v maďarštině. Vesnička byla obydlena poslední rodinou ještě v roce 1980. Pěstovali tu obilí, stejně jako Olymposané na Karpathosu. Pokud dokáže růst obilí v těchto vyprahlých kamenitých terasách, pak už asi dokáže růst všude. Voda je tu jen dešťová a každý dům ji sbíral ze střechy do cisterny vytesané do skály pod domem.

Kostelik voněl kadidlem a byl od něj nádherný výhled do údolí. I on měl svou cisternu s bandaskou na provaze a rádi sme se její příjemně chladnou vodou osvěžili.

Cestou dolů obhlížíme ještě kostelík u zátoky a lačně se vrháme do chladivých vln Středozemního moře. Jdeme obhlédnout místní jeskyně. Jedna je opravdu nádherná. Po průlezu dutinami skalního masivu vede cesta ven úzkou průrvou zalitou mořem. Na dně trocha písku, zepředu slunce a výsledkem je hluboký tyrkysový zářez plný rybiček. Nádhera! Škoda, že nemám podvodní foťák. Dovolil jsem si proto vypůjčit fotku té krásy z webu www.recko.name.

K pramenům

Večer byl ještě mladý, tak vyrážíme za jednou ze dvou místních kešek. Podle názvu u pramenů Arkasy. A nejen podle názvu. Opravdu jde o zdroj vody pro celou Arkasu.

Cesta vede zkratkou přes vesničku. Naštěstí. Její původní zaprášená podoba se tak před našima očima rychle mění na půvabnou spleť malinkatých uliček mezi stejně prťavými domečky nacpanými taverničkami a krámky. Každý centimetr čtverečný je využit, vše pečlivě a vkusně upraveno. Všude květiny a minižidličky zvoucí k usednutí. 

Kráčíme dál až ke kouzelnému kostelíku nad vesničkou. Nádherné místo. Kocháme se výhledy na moře, vedlejší ostrov Kasos a domky pod námi. 

K pramenům musíme vzhůru. Naštěstí ale jen kousek, pak už cesta spíše klesá údolím, na jehož protějším svahu vidíme trubky. Ledabyle pohozené trubky. Asi nějaká provizorní přípojka. 

Jsme u cíle. Zásobník na vodu, malý betonový akvadukt a několik starých polorozbořených staveb kdysi sloužících evidentně podobnému účelu. Ze zásobníku vedou tři trubky, asi 10 cm průměru. Jsou to ty ledabyle na zemi pohozené, takže žádné provizorium, ale hlavní a veškerý přívod vody. Evidentně si tu ani s takhle důležitými věcmi hlavu příliš nelámou. 

Hotel Arkesia

Noční přelet na Karpathos proběhl bez komplikací a turbulencí. Ráno nás po výstupu z letadla přivítalo teplem tak nějak zcela nečeským. Bundy a mikiny přesunuty do batohu a začínáme si zvykat na jihoevropskou ohřívárnu starých kostí.

Zelenkavě polstrovaný autobus nás přepravil do vesničky Arkasa, hotelu Arkesia. Vesnička (možná na místní poměry se svými 200 obyvateli městečko) je v okolí hotelu poněkud ospale zaprášená. Hotel taky už má své mládí poněkud za sebou. Dobře, dejme tomu tři hvězdy. Zato koupelna našeho pokoje je ve stadiu klinické smrti. Osvětlena blikající pidižárovečkou, snad aby ty předsmrtné projevy byly méně patrné. Z naší čerstvě vyšperkované koupelny v Náčkovicích opravdu drsný skok. Alespoň se budeme domů více těšit...

Naštěstí v koupelně snad dovolenou trávit nebudeme. Hotel má pěkný bazén a je tu klid. A co nás dostalo úplně do kolen je místní pláž. Tedy spíš moře. První den zde byla tak neuvěřitelně křišťálově čistá voda, pod kterou zářilo pravidelné vlnkování bělostného písku na dně a proháněla se hejna rybiček všude kolem nás, že se až dech tajil.

Plán pláží

Když povalovat, tak povalovat. Chtěli bychom to zkusit na těchto profláklých místech:

• Apella Beach a hlavně její vedlejší menší sestřičku
• Diakoftis Beach (dole na jihu pod letištěm)
• Lefkos Beach
• Ammoopi Beach
• Kira Panagia Beach (Kira když Kire)
• Achata Beach
• Palatia Beach na Sarii a její jeskyně
• Alimounda Beach kousek nad Palatií